As a Prague-born, I consider cities my natural habitat – I feel at home in them regardless of the country or continent, enjoying their restless, multilingual buzz. Yet some neighborhoods make me uneasy – like the communist-style housing estates that emerged like tumors in the suburbs and sometimes even in less fortunate inner-city districts that failed to meet the regime’s aesthetic or ideological requirements. Ládví in Prague is one such area, consisting of prefabricated boxes built for ten thousand people. The boxes have been painted in various colors in the past decade or two, yet the original vibe lingers.
Jako rodilý Pražák se ve městech cítím dobře. V jakékoli zemi, a konec konců i na jakémkoli kontinentu. Na tom mnohajazyčném ruchu, který nikdy úplně neustane, je pro mě něco krásného. Ale v některých čtvrtích se moc dobře necítím. Třeba na klasických panelových sídlištích východního bloku. Mezi paneláky někde v centru, které nahradily staré činžáky, je to pochopitelně podobné. Klika, že k asanaci Židovského města nedošlo o pár dekád později, jinak bychom místo Josefova mohli míst sídliště Josifa Stalina. Ono by se pak přejmenovávalo, ale co už. Ládví je každopádně sídliště na kraji Prahy. Postavené pro deset tisíc duší, a po revoluci barevně natřené.
Ládví metro station was completed in 2004, fifteen years after the Eastern Bloc collapsed, but it seems to fit the environment seamlessly.
Stanice Ládví je sice až z roku 2004, ale vizuálně do toho marastu zapadá. Nevím, jestli ji nakonec postavili podle plánů z doby, kdy se měla jmenovat Rudé armády, nebo jde o nový návrh.
Each of these estates needed a cultural center to spread the right ideas and values and perhaps provide a spark of artistic quality. They are hard to miss – small boxes nestled among the larger ones. The institutions lost support after the Velvet Revolution, and their buildings have been repurposed since the fall of communism. Some became supermarkets, malls, hobby markets, or even bowling halls. Others have been converted into pubs or restaurants, and the luckiest ones into breweries. That’s the case with Cobolis.
Každé sídliště samozřejmě potřebovalo svůj kulturák, aby bylo kde schůzovat a šířit kulturu. Tyhle krabice od bot mezi velkými krabicemi těžko přehlédnete. Po revoluci se z kulturáků staly supermarkety, hobby markety, nebo třeba kuželkárny. Z jiných hospody, restaurace, a z těch nejšťastnějších pivovary. Třeba jako z tohohle, ve kterém vaří pivo Cobolis.
The sign still reads “Culture Center,” as you can see, and it continues to operate on the first floor, hosting balls, concerts, and even stage plays. The ground floor is occupied by what some call the best brewery in the area – within a radius of perhaps one kilometer. It’s hard to say for sure, as microbreweries are everywhere.
Kulturní dům stále funguje, není to jen z nostalgie zachovaný nápis. Bývají tu koncerty, plesy a taneční zábavy, a někdy se tu hraje i divadlo. Přízemí ale patře nejlepšímu pivovaru v okolí. Tedy, v okolí tak jednoho kilometru, pak už by to určování mohlo být trochu složitější, dostali bychom se totiž do sféry vlivu sousedních pivovarů.
The locals are proud of their microbrewery, just as any proper Czech should be. No wonder I got invited there for a business lunch by someone who lives in one of the old houses not far from the estate. And, like many craft breweries, Cobolis is likely one of the best places to dine. Besides, they bake their own artisan bread (as many breweries do – give that bread a try if you roam into any) and even run a small store with premium-quality groceries.
A jak to tak bývá, místní jsou na svůj pivovar hrdí. Alespoň ti, kterým záleží na tom, co jedí a pijí. V Cobolisu pečou vlastní chleba, což není pro pivovar nic neobvyklého, a mají i obchod s delikatesami. Navíc je to asi jedno z nejlepších míst široko daleko, pokud jde o gastronomii, a tak jsem sem byl pozván na pracovní oběd.
I stayed at the restaurant to chart Cobolis for #beersaturday after lunch – being a Hivean comes with responsibilities! I appreciated the family-friendly atmosphere, as we often take kids to breweries. Beer is so intertwined with our culture that I should say it's more “intertbeered” than intertwined. In any case, Cobolis is a place worth visiting!
Po obědě jsem se ještě zdržel, protože Cobolis si zaslouží svůj #beersaturday článek. Odpoledne se podnik začal plnit, kromě češtiny se objevily i jiné jazyky, a přišly i (často smíšené) rodiny s dětmi. V některých zemích by děti do pivovaru vůbec nepustili, ale tady jsou to běžně rodinné podniky. I ty, které nevaří. Mimochodem, když už zavítáte do těhle končin, Cobolis rozhodně stojí za návštěvu.
Beer
Praotec 12°, Bohemian Lager
The typical Czech beer brewed from one of the newest Saaz hop varieties, Bohemia, carries a bitter, earthy aroma. The body is full and bready, with an aftertaste that is pleasantly bitter and accented by herbal sparks. Despite the modern hop variety, it tastes rather traditional than contemporary – perhaps for its name, which means “forefather” in Czech.
Hutné pivo uvařené z jedné z nejnovějších žateckých chmelových odrůd, Bohemie, má hořkou zemitou vůni. Tělo je plné, chlebové, dozvuk příjemně hořký. Navzdory nové odrůdě chutná spíš tradičně než moderně. Zhruba takhle by si asi přáli vařit pivo v plzeňském Prazdroji. Tedy doufám, do hlavy jim nevidím.
Malleus Maleficarum, Weizenbock
I discovered no direct connection to the infamous Hammer of Witches, except that the beer style and the book are from Bavaria. Don’t be misled by the name – this is a smooth, drinkable wheat beer. Sweet apricot dominates the palate, then blends with hints of clove and banana. Woody tones emerge in the aftertaste, making it a perfect beer to enjoy by a fireplace at the foot of the Alps.
Co má Kladivo na čarodějnice společného s touhle pšenicí? Těžko říct, obé je ale původem z Bavorska. Nelekejte se, nečeká vás žádná třicítka s deseti procenty alkoholu. Pivo je to velmi pitelné, se sladkými meruňkovými tóny, do kterých se míchá hřebíček a banán. V závěru je lehká dřevitá dochuť. Zimní pivo, které bych si asi nejvíc vychutnal někde v Alpách u krbu.
Odpadlík zelenáč, Brut IPA
Now for something experimental. Brewed with green hops straight from the harvest, this “Green Renegade” can only be made once a year. It’s not one to miss! Bitter as hell and super dry, with red grapes dominating both the aroma and taste, it comes with a surprisingly high alcohol content (7.1%). A pleasant surprise indeed – and no American hops in sight! Both hop varieties were recently cultivated here in the Czech Republic. Easily the best beer of the day.
A teď jeden experiment uvařený ze zeleného chmele hned po sklizni. Zelenáč se tak vaří je jednou ročně, a je to tedy pořádná Brut IPA. Pekelně hořká, suchá a silná (7,1 % alkoholu je na třináctku opravdu hodně). Chuti i vůni dominuje červený grep. Největší překvapení jsou ale chmely, není to žádná Amerika. Oba dva jsou vyšlechtěné v experimentálním ústavu v Žatci. Za mě jednoznačně nejlepší pivo celého odpoledne.
I’ve heard that @alex-rourke's inspiration run dry! What else is there to do but to have a pint of two for #beersaturday! Take the challenge, write a great post, and get some nice upvotes ;) 
