To si takhle v pondělí v podvečer jedu s chotí autobusem ze společenské akce ... A najednou nejedu. Já letím!
Bylo to v levotočivé zatáčce. To je tak všechno, co k tomu mohu odpovědně říct. A přišel jsem k zážitku jako slepej k houslím. Stal jsem se účastníkem dopravní nehody. Avšak nikoliv svědkem. Já totiž vlastně nic nevím.
Dokonce jsem si formuloval takový pseudofyzikální, Krakonošův, zákon. "Těleso překvapené nárazem jiného tělesa si nabije hubu daleko více, než těleso byť na poslední chvíli náraz očekávající."
Seděl jsem snad jako jediný ve vozidle zády ke směru jízdy a byl zabrán do diskuse s manželkou. PRÁSK!
Vyletěl jsem ze sedadla, odrazil se čelně od tyče pro držení se cestujících naproti v uličce, narazil zády na řadu sedadel, kde jsem původně seděl, a od nich se zase odrazem poroučel na zem do uličky. "Nerozbil se Ti mobil?" hned se o můj stav zajímala moje starostlivá manželka.
Byl jsem docela pomlácený, až mi v kardiostimulátoru hrklo ... Ale rozhodně jsem nebyl dezorientovaný. Jasně jsem tušil, že se nejedná ani o pád vesmírného tělesa, ani o začátek III.světové války, ale že se můj autobus srazil s jiným vozidlem. Ale dalšího k tomu říct neumím.
A co na to GDPR, že sem dávám fotografie s rospoznatelnými dopravními značkami? To je mi celkem jedno. Fotografie jsem pořídil právě kvůli identifikaci místa a účastníků. Kdybych následující noci zemřel na vnitřní zranění nebo na poškození toho budíku ve mně, tak aby rodina vysoudila nějakou náhradu.
Mám v rodině varovný příklad. Můj pradědek, posunovač na dráze, byl zraněn projíždějícím vlakem. Zemřel půl roku na to na komplikace při hojení. Úraz nebyl uznán. Chyběla dokumentace. Úřady žádaly exhumaci. A tu prabába z piety nepovolila. Odškodné za smrt ve službě následkem úrazu se nekonalo.
Ale teď k tomu mému svědectví. Četl jsem paměti jakéhosi holandského vojáka, co bojoval mimo jiné u Watterloo. Bojoval ... Jeho pluk, tuším prince Nassavského, byl v záloze. Pak se někam zrychleně přesunovali, že už se do toho jde. A když se přesunuli, tak jim řekli, že Francouzi už jsou poražení.
John Steinbeck to jako americký válečný dopisovatel za druhé světové viděl podobně. Voják leží v zákopech, střese se strachy, potí se, zvedá se mu žaludek. Čeká, co bude. Ani jednou nevystřelí, neuvidí ani nepřítele. Za pár dnů mu řeknou, že vyhráli, nebo prohráli ...
Co až se těch bojovníků, jedno ze které války, zeptá za třicet let vňouček:"Dědečku, jaké to bylo, co se tam vlastně dělo?"
Ten holandský pěšák byl překvapivě upřímný. Ale nebylo by "hezčí" si o tom boji něco přečíst a vňoučka uspokojit barvitou historkou o dědečkově hrdinství? Bylo by to lidské. A vlastně i výchovné. Dějinami se dříve vychovávalo. Od antického Řecka a Říma po 19.století, věk národních obrození. Musíme si svými činy zasloužit své předky ... A ledaskde v cizině je to při výchově stále aktuální.
Takže pozor na memoáry. To, že někde u něčeho někdo byl, ještě neznamená, že o tom taky něco ví. To je smyslem mého dnešního článku.
A přílepek. Mám problém s HiveWatchers. Chtějí ode mě, abych napsal čtrnáct článků, kde se zřeknu odměny. Pak mi sdělí další. A já jsem zvědavý jako opička, co bude to další, tak jejich požadavek plním.
A taky se mám zříci odměn za komentáře ... Nemám nejmenší představu, jak a kde se to nastavuje. Takže jsem nezdvořilý a vůbec nic nekomentuju, ani na komentáře nereaguju. Omlouvám se. Ale přeci Vaše komentáře čtu a i většinu článků. A musím přiznat, že mě několik myšlenek, které jsem zejména u
@pavelsku a
@pavelsku našel, velmi oslovilo a inspirovalo.
Tuším, že jsem asi u osmého bezplatného článku. Nemám žádný plán, kdy co napíšu. Jak se mi bude chtít, jak co přijde, jak získám nějaké zážitky, nebo mě něco napadne.
Buďte spokojeně Hive, i když já odcházím!
