Moje babička často opakuje, jak jí život protekl mezi prsty. Je to tak. Utíká to rychle a cítíme to asi všichni. Nevím, zda mi dají za pravdu místní "dětní" Steemiťané, ale co mám malého, je to ještě rychlejší.
Před lety jsem četla knihu Rukověť bojovníka světla od Paula Coelha. Četl jste někdo? Kniha je plná duchovních cvičení. Jedno z nich učí člověka pracovat s časem. Filozofie to je pěkná, ale mně se to moc nedaří. Den za dnem pádí...
Tak se stalo, že je to 19 dní od mého posledního článku. A ani mi to nepřijde.
Synek roste, méně spí, poznává svět. Už to není to miminko, co skoro prospalo den, ani "larva", jak říkal manžel, která většinu dne proležela, projedla... už je to skoro lezec, co stále potřebuje, aby se mu před očima měnily obrázky, tak chodíme na procházky. Čtu knihy, skládám věže, chodíme cvičit a čeká nás první plavání.
Začala nám ta pravá zábava a zároveň i to těžké - výchova. Malý už moc dobře ví, že se teď točí vše kolem něj, takže si začíná vymýšlet. Ale vysvětlit mu to zatím moc dobře nejde. Nikdy jsem ani zdaleka netušila, jak to bude těžké. Dokud jsem byla pouze pozorovatelem, lehko se mi kritizovalo, když bylo někde nějaké řvoucí dítě, příliš velké na dudlík. Postupně zjišťuji, jak je lehké k něčemu takovému dospět.
Proběhly naše první Velikonoce. Každoroční návštěva babičky a dědy z manželovi strany - chybí mi pro to nějaké hezké oslovení (grandparents-in-law). Díky tomu jsem začala zavádět maso. Dostali jsme králíka. Připravila jsem ho s bramborou a červenou řepou. Manžel už asi po stopadesáté přednesl svou oblíbenou větu:
"Zase králíka, každej den máme králíka. Ani Pinďa to už nežere!", která mi leze krkem víc, než manželovi králík.
Ale syn baštil. Skvěle, konečně se pořádně rozjedl. Asi je to správnej chlap, co je na maso.
K tomu všemu jsem se vrátila k práci a začala dělat předsedkyni SVJ.
Takže zábavy mám až až. Na Steemit mnoho času nezbývá. Přitom témata by byla. Ale ten čas...